Před pár dny mi psala kamarádka v reakci na tento můj nový Intstagram. Vznikl z toho zajímavý ranní terapie-rozhovor, tak jsem se i s jejím souhlasem rozhodla, podělit se o něj dál...
Když se ocitneme v noci někde, kam nedosahuje žádné pouliční osvětlení, uvědomíme si velikost tmy. Někdy skutečně není vidět ani na krok. Nejlépe se to dá v našich podmínkách zažít třeba v hlubším lese. A pak, když vysvitne měsíc, rozlije se kolem jemná záře, cesty se ukážou a my můžeme dojít, kam potřebujeme. Zvlášť když je třeba úplněk...
Aby byl odstřižen pramen, kterým je naše žárlivost hojně napájena, je zapotřebí z oběti co nejdříve začít „vystupovat“. Je zapotřebí učit se žít podle jiných pravidel, podle pravidel a pohledů TVŮRCE.
Když více poznáme kdo jsme, budeme také lépe vědět jak o sebe pečovat. Na úplném začátku jsem psala o tom, že žárlivost pramení z pocitu velkého nedostatku lásky. Nastala chvíle, kdy můžeme sami sobě projevit nejvyšší formu lásky a tou je láska bez podmínek.
Nahlédneme sami sebe a přijmeme se takoví jací jsme. Nebo se to alespoň začneme učit. Je to možnost jak si uzdravit tu bolavou prázdnotu, která s námi léta bydlí a která je živnou půdou pro žárlení.
Vstupte, prosím... Pokud jste dočetli až sem jste buď odvážní, zvědaví, zoufalí a nebo všechno dohromady. A to je dobré. Jakákoliv motivace je dobrým startem. Takže, do toho!
Žárlivost je jako naše dítě. Zlobivé, problematické, neoblíbené, odsuzované, ale NAŠE! Není potřeba do nekonečna zkoumat a přemýšlet kde a proč jsme k němu přišli. Je prostě tady a daleko smysluplnější je hledání způsobu jak s ním vyjít, jak s ním žít a jak ho případně trochu porovnat, aby se nám s ním žilo lépe …
Žárlivost trápí spoustu z nás. Trocha zdravého žárlení není na závadu, ale když nám začne rozbíjet vztahy a ničit naši duši, je na čase s tím něco dělat. Zvu vás na prohlídku bizarního strašidelného zámku jménem žárlivost a na postupné nacházení směru – kudy vede cesta ven :-) …
Tento článek jsem se rozhodla napsat proto, že možná více lidí – možná spíše žen, prožívala a zná podobné
pocity a stavy jako já. Protože vnímám, jak mě osvobození mé kurvy den po dni pomáhá a odemyká klece, ve kterých
jsem doposud žila. Z velké části se jednalo o nevědomé žití. O můj strach přiznat si jaká jsem, co opravdu
cítím, čeho se bojím, co mě svazuje, po čem toužím. A jestli vlastně opravdu vím, po čem toužím. …
Na této Zemi máme jeden jediný úkol. A tím je žít svůj vlastní život.
"V čem to ale spočívá? Copak nežiji svůj život? Starám se přeci o své děti, chodím do práce, snažím se mít
nějaké přátele, koníčky... Co jiného to znamená - žít svůj vlastní život"? …
Můj milý, ležím v posteli úplně vyčerpaná. Po kolikáté už? A proč? Proč mi zase chybí síla? Jsem tak mladá,
zdravá, tolik toužím žít a přece je něco špatně. Ležím a jediné, čeho jsem v tuto chvíli schopna, je
naslouchání. A tak naslouchám. Naslouchám svému tělu, svému srdci, své duši. Chvílemi mám pocit, že na mě
promlouvají všichni najednou, jak cítí možnost vyslyšení. Dozvídám se hluboké, krásné, dávno zapomenuté věci o
sobě, …
Zase jeden den, kdy je uvnitř černo a smutek. Nejraději bych byla někde úplně sama, koukala do stromů a
čekala až to přejde, nebo až mě napadne něco, co promění to prázdno uvnitř mne alespoň v malou
jiskřičku naděje. Místo toho děti… oběd… nákup… děti… Kolotoč, kterým se propadám hlouběji a hlouběji do
prázdna a bezmocného zoufalství. Vnitřní napětí houstne. Pořád hledám tu jiskřičku naděje v sobě.
Je to jako rozdělávání ohně v dny, kdy vůbec nejde rozdělat. Chvilinku zabliká a pak zase nic. …
Muž a žena jdou pro vodu. Zastavený okamžik. Nádoby na vodu jsou prázdné. Muž a žena je berou do rukou a
vydávají se na cestu k prameni. Je ticho. Je tma. Ruce drží hliněné džbány. Nohy míjejí jedna druhou, druhá
třetí, třetí čtvrtou. Chodidla se dotýkají Země. S každým dotekem se muž a žena přibližují ke studánce. Je
ticho. Je tma. Cesta není dlouhá. Voda je slyšet. Voní. Muž vsunul svou nádobu pod tekoucí pramen. Její dno se
nedotýká země …
Nebudu zde psát o menstruaci z hlediska fyziologického, na to je spousta dobré odborné literatury.
Podíváme se na ni trošku jinak. Většina žen vnímá menstruaci jako nutné zlo, v horším případě jako nepříjemný
„opruz“ a v ještě
horším jako ponižující, stud či bolest vyvolávající záležitost. Menstruace a celý menstruační cyklus je však
dar. Veliký a hluboký zdroj moudrosti, který byl ženám
dán. Zdá se vám to přehnané? …
Období, o kterém teď bude řeč, je velmi důležité pro dívky, pro celý jejich další život. Jde o okamžik, kdy
se z dívky stává žena, kdy dostane první menstruaci. Málokterá z nás si vzpomíná na tuto událost jako na velikou
radostnou slavnost, kdy se jí dostalo krásných dárků a uznání jak ze strany otce, tak ze strany matky. Většinou
máme toto období zaznamenané v paměti jako rozpaky, strach, stud, nepříjemnost, bolest atd. Pocity, které nejsou
nikterak příjemné. Tento zážitek následně velice významně ovlivní život každé ženy v jejím základním životním
pocitu - „jsem žena“. …
Pro chlapce je období přechodu stejně důležité, jako pro dívky. Je moudré o něm vědět a vědět, co
udělat až to nastane. Obecně se dá počítat období okolo 12-ti let. Je ale zapotřebí být vnímavými rodiči.
Některý chlapec cítí potřebu vydat se do světa v jedenácti, některý třeba až ve 14-ti. Pokud si uděláte chvíli
času a budete své syny pozorovat, jistě na to přijdete. …
Kdo nám dal právo určovat druhým co si mají myslet, pamatovat, o co se mají
zajímat, co se mají učit? Kdo nám dal toto právo, na kterém jsme postavili celé systémy vzdělávaní? Jaká pýcha a
nadřazenost narostla do tak obludných rozměrů, že vytvořila stejně obludný systém plný obludných osnov? „Toto
MUSÍ být zvládnuto!“ Namísto bezpečného prostoru, ve kterém se děti mohou pohybovat a samy – na základě vrozené
touhy poznávat a učit se – zkoumat svět a rozhodovat se o směru, hloubce, rozsahu a uspořádání svého vzdělání.
Nedůvěra k této přirozené vlastnosti všech bytostí pramení z nedůvěry ve svoji vlastní přirozenost. …