Rusalka
„Měsíčku na nebi hlubokém,
světlo tvé daleko vidí...“
Když se ocitneme v noci někde, kam nedosahuje žádné pouliční osvětlení, uvědomíme si velikost tmy. Někdy skutečně není vidět ani na krok. Nejlépe se to dá v našich podmínkách zažít třeba v hlubším lese. A pak, když vysvitne měsíc, rozlije se kolem jemná záře, cesty se ukážou a my můžeme dojít, kam potřebujeme. Zvlášť když je třeba úplněk…
Něco podobného se přihodilo i mně.
Ve svém vlastním životě, s lidmi, kteří ke mně chodí, ve svých přednáškách i článcích jsem se často zabývala tématem oběti v nás. Přesněji řečeno oběti a tvůrce. Přičemž jsem si nevšimla, že oběť nahlížím jako něco špatného a tvůrce naopak jako to správné. Nikdy mě nenapadlo zabývat se obětí ve vyloženě kladném slova smyslu. Hledat její potřeby, její krásu, její důležitost, její dary. Až…
Až do jednoho dne, či spíše večera, kdy jsem šla s kamarádkou do divadla na představení Dvořákovy opery Rusalka.
Při představení mi nejdříve běželo hlavou: „Ano, je to chudinka, typická oběť, doprošuje se, fňuká, do nekonečna se trápí…“ A pak najednou se něco stalo. Možná vyšel měsíc nebo nevím, co se stalo, ale já jsem najednou měla pocit, jako by ke mně ten příběh, vložený do stovek tónů a harmonií, začal promlouvat jinak.
Rusalka není žádná chudinka. Je to ztělesnění křehkosti, jemnosti, velké zranitelnosti, schopnosti mnohého se vzdát. A to, co prožívá, je bezmoc, strach a bolest z odmítnutí.
V mém nitru i hlavě se něco otočilo a já jsem se nad touto průsvitnou bytostí smilovala. Necítila jsem lítost, ale soucit. Jako by se mé srdce ustrnulo, otevřelo a já k ní pocítila velikou lásku a pochopení. Byla v tom radost, uvolnění a zvláštní osvobození. Jako by se najednou někde ve mně otevřela klec. Ten pocit se těžko popisuje, ale jsem si jistá, že jste ho už také někdy zažili.
Boj proti oběti uvnitř mne ustal a najednou přišel mír. Přesně jako ono měsíční světlo v temném lese.
Stalo se, že jsem skrze Rusalku najednou přestala sama sebe obviňovat za svoji slabost, křehkost, zranitelnost, potřebu být milovaná, být přijímaná, za to, že se někdy cítím zraněná a nepochopená, osamocená a ztracená. Všechno jsou to totiž stavy a pocity, které nejsou příliš uznávány. Ani okolím a hlavně námi samotnými. Když se v nic nacházíme, hodnotíme se jako neschopní, špatní a nepoužitelní.
Já jsem pocítila, že Rusalku můžu přijímat a dokonce milovat. Zamilovala jsem se do ní. Můžu se o ni starat, neodmítat ji a neodsuzovat se za to, že ve mně někde hluboko takováto křehká bytost žije a dožaduje se pozornosti. Můžu o ni pečovat, nedělat věci, které mému nitru ubližují, můžu jí naslouchat.
Naslouchat svému křehkému, něžnému a zranitelnému nitru. Chránit jej, tím že mu vyjdu vstříc a pohladím jej, když bude plakat.
Když Rusalka pláče, umírá hluboká radost z žití, stejně jako princ v příběhu.
Opečujeme a ochraňujeme kde koho. Děti, zvířata, stromy, planetu… ale naše Rusalky uvnitř nás pláčou. A přitom potřebují náš soucit úplně stejně jako děti, zvířata, stromy, planeta...
Proč jsme ochotní tak moc a vytrvale si ubližovat, přehlížet své hluboké nitro, své tiché a zanedbané pocity a potřeby? Odpověď najdeme jen každý sám v sobě…
Možná není tak důležité vědět, proč to děláme, ale spíš se zamyslet nad tím, jestli to chceme takto dělat i nadále…
Ale vraťme se ještě jednou k tématu oběti a tvůrce. Rusalka mě přivedla k poznání, že když naši oběť přehlížíme nebo se jí chceme zbavit, je silnější a silnější. Ne proto, že by byla zlá a chtěla nás zničit. Prostě jen proto, že si přeje být uviděna, spatřena, přijata, pohlazena, ubezpečena naší láskou a ohleduplností. Potom se uklidní, usne jako malé dítě, které se cítí být v bezpečí, přijímané a vydá své poklady!
Oběť umí myslet na druhé, umí se zapřít, když je potřeba, umí dávat, umí být zranitelná, bezmocná, slabá a smutná, a tím nám nabízí možnost poznat tyto pocity a vede nás k soucitu a empatii. Přijde mi, že to není zas tak málo…
Toho večera v divadle jsem nečekaně našla velikou sílu v místě, kde jsem před tím viděla jen nekonečnou slabost a neschopnost.
Poslední slova Rusalky na závěr celé opery jsou:
„Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všecko, čím klet jest osud můj,
lidská duše, Bůh tě pomiluj!“
Rusalky vycházejí ven za tmy, při měsíčku. V noci je ticho, klid – zábava slunečního světa na chvíli utichne. I naše Rusalky vyjdou ven, když jsme potichu, sami a odvážní uslyšet tichý pláč ze dna jezera svých hlubin...
