Lázně duševní

Náš úkol na Zemi

Na této Zemi máme jeden jediný úkol. A tím je žít svůj vlastní život. "V čem to ale spočívá? Copak nežiji svůj život? Starám se přeci o své děti, chodím do práce, snažím se mít nějaké přátele, koníčky... Co jiného to znamená - žít svůj vlastní život"?

Znamená to, že prostřednictvím vnitřního klidu nasloucháme svému srdci, které nám neúnavně povídá o našich snech a touhách. A žijeme-li skutečně svůj život, pak tyto sny a touhy bereme naprosto vážně a jejich naplňování je na našem žebříčku hodnot na prvním místě.

"Ó, jak sobecké"!, zašeptá hlas hodných a vzorných chlapečků a holčiček v nás. Výchovou jsme naučeni brát ohledy na kde co a kde koho, ale zapomněli nás naučit brát ohledy sami na sebe. A to v první řadě! Nemohli nás to naučit, protože to sami neuměli. Linka se táhne hluboko vývojem lidské společnosti. Všechno je důležitější, než my sami. Tento druh výchovy pochází ze zdeformovaných manipulačních vzorců vyprodukovat poslušné a hodné roboty, nejlépe bez vlastního názoru, se spoustou strachu a bez potřeby svobody a rozletu. S takovými lidmi nejsou problémy a všichni je mají "rádi"... Když se totiž v životě řídíme našimi ze srdce vycházejícími sny a touhami, pak jdeme cestou, na které cítíme a prožíváme radost a svobodu. To také kolem sebe šíříme a zároveň tím inspirujeme ostatní pro cestu jejich vlastních snů, radosti a svobody. A s takovými lidmi naopak bývají problémy, protože mají svůj názor a své touhy, které nezrazují. Vůbec si nepotřebují poslušností kupovat "lásku" druhých. Jsou plní své vlastní lásky a navíc ji mohou rozdávat jak chtějí. Nejsou ovladatelní.

Přesně takové jsou naše děti, než je začneme "vychovávat", jinými slovy deformovat a šťouchat do předem připravených a označených bedýnek "správného chování a myšlení". Robůtci vychovávají robůtky.

Postavili jsme si své životy na spoustě činností, které nás vůbec nebaví, namotali jsme se do množství závisláckých vztahů v nichž jeden druhého vysáváme, zapomněli jsme na své sny a touhy a divíme se, že se pod nasazenými maskami cítíme hluboko uvnitř prázdní, vyprahlí a bez života. Naše srdce volá. Neustále nám napovídá, kudy vede cesta našeho žití a my ho neslyšíme, protože máme v uších špunty ze všeho toho co "musíš". Ale přitom jediné co opravdu musíme je umřít! Jak chcete umírat? Šťastní a naplnění, že jste svůj život prožili naplno, nebo hodní, správní a vyčerpaní z naplňování potřeb druhých a všeho co se "má"?